Rozhovor s bývalým čertem Kozijášem

Pohádky zpod Vidoule

Pohádky zpod Vidoule

Redaktor: Tak v úvodu bych ti chtěl, Kozijáši, poděkovat, že jsme mohli náš rozhovor uskutečnit v tvém někdejším působišti, tedy v Pekle. Nahoře na Zemi je dneska docela zima a tak ta trocha tepla opravdu potěší.

Kozijáš: Není zač. Jsem rád, že si to tu konečně taky někdo chválí.

Redaktor: Pojďme tedy rovnou k věci. Přečetl jsem si tvůj příběh v připravované knize Pohádky zpod Vidoule a musím přiznat, že to byla závratná kariéra, kterou jsi udělal.

Kozijáš: Udělalo ji za mě to moje nedoslýchavé ucho, však víte… Najednou se to všechno převrátilo a já se ocitl na opačné straně.

Redaktor: Opačná strana, co si pod tím může náš čtenář představit?

Kozijáš: Z Pekla jsem se dostal rovnou do Nebe.

Redaktor: Tak to by si dnes přálo mnoho našich spoluobčanů, kteří se nevydali zrovna správnou cestou a státní orgány jim začínají šlapat na paty.

Kozijáš: Nu, pokud vím, pro tyhle hříšníky máme v Pekle pěkné oddělení s velmi zajímavou skladbou trestů.

Redaktor: Jsem rád, že jsi na tohle téma, Kozijáši, sám narazil. Můžeš být nějak konkrétnější? Na co se mohou fyzické a dnes už i právnické osoby u vás v Pekle těšit?

Kozijáš: Na jedničce se vytahují uši, nosy a každý čtvrtý den i krky. Na trojce zase kroutíme jazyky.

Redaktor: A jak dlouho ty hříšníky trestáte?

Kozijáš: Bez omezení, donekonečna.

Redaktor: Ještě bych se chtěl vrátit k tvé nedoslýchavosti, o které jsi se zmínil na začátku. Jak si k ní vlastně přišel a jak tě to ovlivnilo?

Kozijáš: Když jsem byl malý, tak jsem se příliš nakláněl nad pekelný kotel, kde se vařily duše. A jedno ucho mi uhořelo. Díky tomu jsem špatně slyšel a tím to celé vzniklo. Víc ale nebudu vašim čtenářům prozrazovat, všechno je v té knížce.

Redaktor: Tak to se mají opravdu na co těšit. Na závěr bych se tě chtěl zeptat, jestli bys mohl lidem z titulu tvé bývalé funkce v Pekle něco vzkázat.

Kozijáš: Určitě a moc rád. V pohádce, kde vystupuji, jsem se snažil napravit všechny ty hříšníky, které jsem přijímal ve své kanceláři. Chtěl bych všechny čtenáře poprosit, ať se snaží alespoň jednou týdně udělat malý dobrý skutek nebo jen vykouzlit úsměv na něčí tváři. Zloby, závisti či lhostejnosti je všude okolo nás přehršel.

A určitě si přečtěte Pohádky zpod Vidoule, kde se dozvíte, jak to vlastně se mnou bylo.

Redaktor: Děkuji ti, Kozijáši, za příjemný rozhovor a pozdravuj v Nebi.

„Člověk, který nikdy neplakal, nežil opravdový život!“ Jan Werich